THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V deň, keď v bratislavskom Babylone mali hrať EVERGREY, som sa vybral do Bratislavy, no cieľ mojej cesty mal celkom iné súradnice. Namiesto do Babylonu som sa vybral do Incheby, kde sa asi tak päťtisíc hudbychtivých návštevníkov prišlo pozrieť na speváka s pseudonymom Seal.
Tesne po oficiálne uvádzanom začiatku vypochodoval nikde (okrem Seal-ovej stránky) neuvedený Chris Pierce. Tento spevák so španielkou sa pokúsil rozhýbať publikum a vcelku sa mu to aj darilo. Spieval veľmi dobre a dokonca aj dobre hral, ale už po druhej skladbe ma to nudilo. To by chcelo komplet kapelu a trochu do toho šliapnuť, takto to nemalo žiadnu šťavu. Nevadí, veď aj tak všetci prišli na Seala.
Po asi polhodine čakania v sále potemnelo a na pódium vyšla štvorica muzikantov, ktorá tvorila Sealovu doprovodnú kapelu a vzápätí aj sám majster Seal. Ten si chvíľku vychutnával nadšené ovácie preplnenej Incheby a až potom začal. Niektoré skladby som poznal, poniektoré som nepoznal vôbec, no nemôžem sa počítať medzi skalných fanúšikov Seala, takže predpokladám, že mi to bude odpustené. Odzneli najväčšie hity „Killer“, „Crazy“, „Prayer For The Dying“, „Love´s Divine“, „Kiss From A Rose“, ale aj menej známe, teda aspoň pre mňa. Došlo aj na covery a to od takých hudobníckych hviezd, ako sú Neil Young a David Bowie. Od prvého to bola skladba „State Of Grace“ a od druhého „Let Me Sleep Beside You“. A práve Bowieho vec, bola asi najrýchlejšou a najtvrdšou skladbou večera. Najväčším prekvapením pre väčšinu fanúšikov bolo ale to, že žiadnu skladbu nešlo spoznať skôr, ako Seal otvoril ústa, skladby boli po hudobnej stránke maximálne pretvorené a keďže som sa na tento koncert vybral práve s týmto očakávaním, tak som si rochnil na vrchole blaha. Koncertný hudobný háv podľa mňa vyzdvihol Sealovu tvorbu ešte o stupienok vyššie. Veď si aj Seal vybral svoju doprovodnú kapelu veľmi dobre po inštrumentálnej stránke, tvorili ju vynikajúci muzikanti. Najviac ma oslovila hra klávesáka, ale ani ostatní nezaostávali. No ale aby som len nechválil, tak musím skonštatovať, že som tam postrehol dve malé škvrnky, ktoré ale nijako nepoznačili moje nadšenie z tohto koncertu. Prvá škvrnka bola rozladená španielka v skladbe „Colour“, kde sme si mali možnosť vypočuť súhru troch akustických gitár. Tretiu z nich obsluhoval basák, ktorý takto zamenil svoj nástroj viackrát za večer. A druhou škvrnkou bol podľa mňa nevydarený a nečitateľný zvuk basgitary. Síce sa to ku koncu o niečo zlepšilo, no aj tak by som povedal, že to bolo také blato. Aj napriek tomu som rád, že sa Seal rozhodol angažovať kapelu a nepoužil halfplayback. To by bola strašná nuda. Seal javil obrovské nadšenie z plnej haly a vrelého prijatia, a tak fanúšikom sľúbil, že sa na Slovensko ešte určite vráti. To obrovské nadšenie si Seal určite zaslúžil, pretože predviedol vynikajúci výkon a okrem svojho hrdla majstrovsky zvládal aj akustickú gitaru. Čo sa týka spevu, klaniam sa tomuto Angličanovi za to, že počas celého koncertu jeho hlasivky ani raz nezahaprovali, čo sa nedá povedať o veľa spevákoch. Nakoniec si publikum vyskandovalo a vydupalo dva prídavky, v ktorých odznelo dokopy päť skladieb, a všetko sa ukončilo skladbou „Get It Together“. Podľa mňa skvelá akcia, bodaj by takých bolo viac.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.